K včerejšímu svátku jsem si o dva týdny dřív nadělila čtečku. Ne, neříkejte mi, že knížka je knížka. Moc dobře to vím, ale jednak už knížky nemáme kam dávat a druhak jsou poněkud neskladné a nemůžu s sebou tahat celou knihovnu. Sice je mi to k ničemu, ale ten pocit za to stojí. Do teď jsem četla v tabletu, ale ten je moc velký a podstatně těžší. Takže jsem se obdarovala čtečkou s podsvícením (Pocket Book, kdyby vás to zajímalo) a je úplně super! Za ty dva týdny jsem ji nabíjela jednou a to čtu fakt denně v posteli před spaním a někdy se mi povede i zašít v práci, když děti spí a nemám tam parťačku na pokec a kafe. ?
Takže za ty dva týdny jsem dočetla dvě rozečtené knížky. Tou první je Kim Čong-il uvádí od producenta krátkometrážních a dokumentárních filmů, který působí v Británii. Paul Fischer si dal velkou práci s ověřováním všech údajů, takže navzdory absurditě všechno, co píše, působí věrohodně, i když pro mnohé určitě neuvěřitelně. Knížka samotná je napsaná čtivě a čtenář se v ní dozvídá nejenom o únosu herečky a režiséra, jejich pobytu v Severní Koreji a postupnému získávání důvěry Drahého vůdce, která jim nakonec pomohla k útěku. Paul Fischer ale od příběhu odbočuje a na základě výpovědí severokorejských emigrantů skládá střípky běžného života na Severu, který působí absurdně a neuvěřitelně, ale i přesto je bohužel realitou. Je fakt, že začátek byl poněkud pozvolný, ale nenudil. Od únosu paní Čoi začal děj nabírat na zajímavosti a nakonec se knížka zařazuje mezi ty, ke kterým se časem určitě vrátím. Bez zajímavosti není ani to, že svoji roli v příběhu filmařů mělo i tehdejší Československo.
Druhou dočtenou knížkou je Pačinko, jejíž autorkou je Lee Min-jin, která se sice narodila v Soulu, ale od sedmi let žije s rodinou v Americe. To ale není tak podstatné. Důležitá je její knížka Pačinko. Jde o ságu generací (1900 - 1989) jedné korejské rodiny, která se v době okupace Koreje Japonskem usadila v Japonsku. Není to špatné čtení, ale na můj vkus moc povrchní. Klidně bych brala víc stránek a hlubší sondu do života Korejců v Japonsku a delší zastavení v jednotlivých historických etapách, které byly pro Korejce tak zásadní. To je materiál na několik knih a ne na jednu, která má necelých pět set stran. Díky roztěkanosti a nesouvislým skokům v čase, jsem si nedokázala "vytvořit vztah" s žádnou z postav. Dobře se to četlo, ale asi se brzy propadne do zapomnění. Nicméně myslím, že za přečtení to stálo už pro ten pohled do trochu jiného života Korejců, než jaký nám je běžně předkládán.
Víte, že recenze neumím psát, ale nějak jsem měla chuť vám dát o těchto dvou knížkách vědět. Co čtu, co a jak se mi líbilo můžete sledovat na Databázi knih, v které si postupně doplňuju profil a připomínám si knížky, na které jsem už dávno zapomněla. Teď jsem rozečetla Tatéra z Osvětimi, tak uvidíme, co se mnou udělá a jestli budu mít chuť se s vámi o dojmy ze čtení podělit. ?
